Tragický incident 22. září 1938 v Liptani v západní části českého Slezska patřil co do počtu obětí k nejzávažnějším událostem dramatických posledních týdnů první Československé republiky. Zároveň jde o případ spojený s řadou nejasností a mýtů, jelikož na rozdíl od bojů v Habartově, Krajkové, Moravské Chrástové a jinde v Liptani nebyli čeští svědkové, kteří by o události referovali. Padlí byli zpočátku evidováni jako nezvěstní. Smrt šesti příslušníků SOS se tak dostala do povědomí až v roce 1945, kdy ji začali vyšetřovat členové Sboru národní bezpečnosti Josef Šimák a Václav Černý. V té době však již chyběla řada důležitých důkazů - oběti byly pohřbeny na různých hřbitovech, místo činu se proměnilo, část aktérů zmizela ve víru války a následného vysídlování Němců, stejně jako většina dobových písemností. Přesto se vyšetřovatelům podařilo zaznamenat desítky výpovědí svědků, díky čemuž se lze pokusit o rekonstrukci událostí.

Obec Liptaň leží v Osoblažském výběžku, v mírně zvlněné podhorské krajině. Do roku 1945 mezi obyvateli dominovali Němci. Živili se převážně zemědělstvím a potravinářstvím, nebo dojížděli za prací do textilních továren v Krnově. Když Hitler 22. září vydal Sudetoněmeckému freikorpsu rozkaz k obsazení pohraničních výběžků, patřilo k cílovým oblastem i Osoblažsko. . Již kolem poledne povstalci vedení Karlem Grossem, po válce odsouzeným k smrti, obsadili město Albrechtice a uzavřeli tak silniční a železniční spojení Osoblahy a Liptaně s vnitrozemím. Přibližně ve stejné době oddíl freikorpsu obsadil četnickou stanici v Třemešné, jejíž obvod sousedil s Liptaní. V třemešné se usadil povstalecký štáb, který vedl říšský Němec a jeden ze "starých bojovníků" nacistické strany Karl Rolle. Ten se o rok později "vyznamenal" při sabotážních akcí proti Polsku. Jeho pýcha "nacistického hrdiny" však předcházela pád a Rolle později kvůli zpronevěře skončil v koncentračním táboře...

V odpoledních hodinách povstalci ovládli také Zlaté Hory, kudy vedla druhá z hlavních cest do Osoblahy. Družstva SOS v pohraničním výběžku se tak ocitla bez spojení s vnitrozemím. Četnický pohotovostním oddíl, vyslaný jako posila z Bruntálu, byl u Města Albrechtic obklíčen a donucen ustoupit. Četníci a členové finanční stráže na Osoblažsku ztratili naději na pomoc.

V Liptani místní henleinovci z počátku vyčkávali. Pod vlivem zpráv o úspěšném průběhu povstání v okolí se večer odhodlali k akci. Kolem šesté hodiny předáci Sudetoněmecké strany v čele s místním vedoucím Franzem Seligem a jeho bratrem Alfredem začali u nádraží rozdávat zbraně. Šlo o německé vojenské pušky a několik samopalů. Většina výzbroje byla propašovaná z Říše přes nedalekou obec Pelhřimovy. Snad právě Franz Selig, železniční úředník, zařídil uskladnění zbraní na nádraží. Odtud pak dav, čítající zřejmě 150 - 180 mužů táhl k četnické stanici.

Kromě bratří Seligů patřil k předákům Franz Görlich, místní řezník a hostinský, a tiskařský dělník Karl Reichel. S výjimkou Görlicha, narozeného roku 1893, šlo o muže mezi 25 a 30 lety věku. Obdobně většinu účastníků povstání vyšetřovaných po válce tvořili tehdejší třicátníci. Nejednalo se tedy o žádné nerozvážné mladíky, ale dospělé muže, z nichž někteří měli za sebou vojenskou službu v československé armádě.

V čele liptaňské osádky SOS stál jednapadesátiletý vrchní strážmistr Rudolf Mokrý, zkušený četník, který dlouhou dobu sloužil v Petřvaldu v ostravsko-karvinské uhelné pánvi. Do pohraničí přišel teprve roku 1936 a v Liptani sloužil pouhé tři týdny. Vyměnil si totiž místo s Antonínem Švábem , který po Mokrém převzal stanici v Třemešné. Odtud to měly Švábovy děti blíže do české školy. Tato výměna Švábovi dost možná zachránila život, naopak pro Mokrého se stala osudnou.

Asi v půl osmé povstalci v Třemešné donutili tamní zajaté četníky zatelefonovat do Liptaně a vyzvat Mokrého ke kapitulaci. Zatímco probíhal rozhovor, k četnické stanici se přiblížil dav ozbrojených henleinovců pochodujících od nádraží. Před Mokrým a jeho druhy stálo zásadní rozhodnutí. Mohli se pokusit o obranu. . Stanice se nacházela v bytelné cihlové budově, kromě ručních zbraní měla osádka k dispozici také bednu ručních granátů. Nicméně mužům z SOS chyběly informace o celkové situaci. Z telefonátu z Třemešné pouze věděli, že na jiných místech jsou četníci a financové odzbrojováni bez obětí na životech. Ve Městě Albrechticích Gross dokonce umožnil zajatcům volný odchod do vnitrozemí. Pod rouškou panující tmy si obránci stanice nemohli udělat představu o počtu a výzbroji mužů, kteří je obklíčili. V neposlední řadě SOS v předchozích dnech opakovaně dostávala jasný rozkaz - zachovat klid. nezavdat příčinu kem, krveprolití. Zbraň použít jen v krajním případě.

V doně situaci se Mokrý po krátkém jednání s předáky henleinovců rozhodl složit zbraně. Osádka stanice se vzdala a Franz Selig se jal shánět auto, kterým by vězně odvezli z obce. Zda měli zajatí muži mířit do vnitrozemí, nebo naopak do internace v Říši, zůstává nejasné. Dosud se průběh událostí příliš nelišil od desítek podobných případů, k nimž toho dne na československo - německé hranici došlo. Bohužel však zasáhla tragická souhra okolností...

Krátce po odzbrojení stanice do Liptaně dorazili na motocyklu dozorci finanční stráže Inocenc Dostál a Vítězslav Hofírek z nedalekého Fulštejna (dnes Bohušov). Patrně přijížděli se zprávami o situaci - četnická stanice v Liptani patřila mezi zpravodajské centrály SOS v regionu. Ve tmě si dvojice financů až příliš pozdě všimla davu ozbrojenců před stanicí. Strhla se přestřelka, nad jejímž průběhem zůstávají viset otazníky. Podle některých pozdějších svědectví Hofírek s Dostálem ani nestihli použít palné zbraně. Naopak nacisté pálili bezhlavě a vlastní střelbou zasáhli několik spolubojovníků. Jeden z financů hodil do davu granát, který nevybuchl. Oba muži se snažili dostat k četnické stanici. Netušili, že je budova obsazena a že v ní několik nacistů hlídá zajatce. Dá se předpokládat, že Hofírek s Dostálem padli záhy poté, co vnikli do budovy. Podle výsledků vyšetřování jejich těla ležela ve vstupní chodbě.

Přestřelka si vyžádala tři mrtvé povstalce - Johanna Kristka, Aloise Müllera a Karla Metzkeho. Pravděpodobně se stali oběťmi chaotické palby z vlastních řad. Část henleinovců se ve zmatku rozprchla. Ostatní v šoku nad smrtí svých spolubojovníků začali volat po odvetě. Někteří z přítomných, jako obchodník Alois Steffan, později tvrdili, že se snažili dav mírnit. Každopádně výsledek bojovné a pomstychtivé euforie byl tragický - povstalci zastřeli zajaté členy SOS. Většina vyslýchaných se po válce shodla, že uvězněné muže zavraždil Alfred Selig dávkou ze samopalu. Traduje se, že mrtvé povstalci dodatečně zohavili četnickými služebními šavlemi, vyšetřovací protokoly to ani nepotvrzují, ani nevyvracejí.

Následujícího dne do obce dorazila zpráva o vyhlášení mobilizace československé branné moci. Z obav před odvetou se nacisté vedení Franzem Seligem rozhodli zahladit stopy. Mrtví byli převezeni do Říše a pohřbeni v Hlubčicích (tehdy Leob- schütz, v roce 1945 se město stalo součástí Polska). Pozdější výpovědi se rozcházely v tom, zda v budově padlo pět nebo šest mužů. Nejasnost zůstává především u Františka Čecha, zařazeného u SOS ve Slezských Rudolticích, který prokazatelně byl mezi pohřbenými v Hlubčicích. Chybí však bezpečný doklad, že se v době střelby nacházel na četnické stanici. Nelze vyloučit, že padl na jiném místě v blízkosti Liptaně, když cestoval do obce jako spojka.

V průběhu podzimu se úřady i pozůstalí snažili pátrat po osudu šesti nezvěstných. Až v březnu příštího roku německé úřady přiznaly, že dotyční jsou po smrti. Tajily však okolnosti.. Připustit však, že sudetoněmečtí povstalci vraždili zajatce, se nacistické propagandě nehodilo. Místo toho šířily fabulace, že dotyční byli zastřeleni v boji s německou armádou nebo při pokusu o útěk ze zajetí. Nicméně rodiny Mokrého, Čecha, Hofírka mohly během roku 1939 alespoň převést své mrtvé domů. Tato exhumace a následné zpopelnění části padlých pozůstalými bohužel znemožnila, aby po válce proběhly soudní pitvy, jež mohly objasnit řadu detailů.

Po osvobození, v létě 1945, se rozběhlo rozsáhlé vyšetřování. Někteří z pachatelů, včetně bratrů Seligových, zmizeli. Franz ještě v 60. letech žil v západním Německu, po Alfredovi se slehla zem. Několik dalších obviněných během vyšetřování uprchlo z vazby, nebo byli omylem zařazeni do odsunu, ještě než se dostali před soudní tribunál. Utéct se podařilo i příbuznému hlavních pachatelů Karlu Seligovi. Šlo přitom o nanejvýš důležitého svědka., který jako vlastník likérky v Liptani patřil k místní honoraci a díky příbuzenství se stranickým vedoucím Franzem Seligem byl dost možná zasvěcen po plánů SdP a freikorpsu. V neposlední řadě Karl Selig vlastnil dům, v němž sídlila četnická stanice. Osudného 22. září se podle výpovědí dalších vyšetřovaných nacházel mezi povstalci, jeho roli se však nepodařilo objasnit.

Přelíčení, konané počátkem října 1946 před Mimořádným lidovým soudem v Opavě, se tak nakonec týkalo pouze devíti obžalovaných.. Tři z nich, Bruno Peschke, Josef Schlusche a Alois Steffan, vyslechli trest smrti. Šlo o muže, které vyšetřovatel Černý, jenž v regionu sloužil už před válkou, označil za hlavní aktivisty Sudetoněmecké strany v Liptani. Ostatní čekal dlouholetý žalář. Ti, kteří se dožili amnestie v polovině 50. let, obvykle využili příležitost k vysídlení do západního Německa. V ČSR zůstal jediný z nich, Friedrich Kolbe, který se po propuštění usadil na jižní Moravě.

Koncem 60. let se policejní orgány pokusily vypátrat bratry Seligovy a další pachatele žijící v cizině. Zjistilo se, že Reichl zemřel roku 1961 v Rakousku. Taktéž Görlich měl dožít ve Vídni, což se nepodařilo doložit. Západoněmecká policie dokonce vypátrala místo pobytu Franze Seliga a sledovala ho v naději, že vyšetřovatele zavede k Alfredovi. Nástup normalizace v Československu po roce 1968 však vedl k odložení případu ad acta. ...

O připomínku padlých se z počátku starali zejména příslušníci finanční stráže. Ti nechali roku 1947, po vysídlení liptaňských Němců, na místní pomník obětí první světové války, osadit novou pamětní desku, která připomínala tragické události ze září 1938. Po nástupu komunistického režimu se připomínání příslušníků bezpečnostních sborů "buržoazní" předmnichovské republiky, nehodilo, takže pomník byl opě dedikován neurčitě "bojovníkům proti fašismu". Budova bývalé četnické stanice se při té příležitosti stala kulturní památkou a později na ni byla umístěna pamětní deska. Teprve v nedávné době se dům dočkal rekonstrukce a péčí regionálních nadšenců, byla na pomník znovu osazena deska z roku 1947, připomínající jména šesti padlých obránců státních hranic.

V městě stále častěji označovaném německým názvem Komotau se od poloviny třicátých let minulého století nežilo dobře, alespoň ne české menšině. Ta město nazývala sál Chomutov, tak jak tomu bylo už od poloviny 13. století, kdy se zastavovali kupci, aby si odpočinuli v místních hostincích před cestou do Lipska. Nyní, jako ve většině pohraničních měst se smíšeným obyvatelstvem, i tady docházelo k neustálým nepokojům. Vyvolávala je štvavá propaganda ze sousedního Německa, které se netajilo nenávistí k Čechům a touze vlastnit území tzv. Sudet.

"Je nás osmdesát procent, město patří nám. Co rady ještě děláte?", ozývaly se 20. května 1938 večer nenávistné výkřiky a henleinovci v krátkých kožených kalhotkách a bílých podkolenkách se hrnuli na náměstí. Češi se jim raději klidili z cesty, rychle zavírali krámky, stahovali rolety a doufali, že i tentokrát se srocení, v němž měli hlavní slovo ordneři, obejde bez větších následků. Jenomže Němcům se nechtělo odejít, byli stále drzejší, dokonce se v jejich rukou objevili pistole. Velitel místní policie praporčík Jan Hylský vydal rozkaz, aby se občané rozešli, ale dosáhl ještě větší agresivity. Němci věděli, že československá policie nesmí použít střelné zbraně, a obušku se nezalekli. Teprve, když se na náměstí objevilo auto přivolaných vojáků, kteří vzpouru potlačili, ulice se vylidnily.

K takovým zásahům docházelo stále častěji, začátkem září došlo k podobnému puči v obci Jirkov nedaleko Chomutova, kde se nacházela četnická stanice a policejní expozitura. Státní policejní úřad v Chomutově byl telefonicky upozorněn, že na město táhne tlupa asi 200 ordnerů. Pod vedením policejního velitele poručíka Bulana proti nim vyjelo patnáct policistů opět vyzbrojených pouze obušky. Jak směšná zbraň proti puškám, které si mladí Němci spolu s granáty v noci tajně přinášeli z Říše. Ordnři se na štěstí spokojili se slovními urážkami, a když se dostatečně vykřičeli, obrátili se k ústupu. Kam a nač spěchat, jejich den přece přijde a bude to už brzo.

Členů pořádkových služeb bylo žalostně málo, ale přesto museli vykonávat dál pořádkovou službu v jimi střežených oblastech. Roty mají přesně rozdělený program. Jedna četa je nasazena do akce, druhá má volno a třetí je v pohotovosti. Pokud chce někdo z mužstva navštívit rodinu nebo si něco opatřit ve městě, nedoporučuje se, aby se vydal z chráněného objektu sám. Stráž v bráně kontroluje nabitou zbraň, i když v Chomutově situace není tak zlá jako jinde v okolí.

Dvě družstva nasedají 15. září v noci do obrněných aut a spěchají osvobodit celnici v Reizenheimu, která žádá o pomoc, protože ji oblehla tlupa ordnerů a odmítá odejít. Třetí mužstvo odjíždí do Hory svatého Šebestiána, aby tam potlačilo demonstraci. Když se četníci dostaví do městečka, nedokážou pochopit, co se stalo. Po demonstrantech jako by se slehla zem, procházejí vylidněnými tichými ulicemi. Okenice a dveře domů jsou zamčené. Členové družstva tuší, že je ze skrytu pozorují nenávistné pohledy. Je jim jasné, že jen co odjedou, útoky na českou menšinu se budou opakovat. A tak v zápětí obyvatelé této pohraniční obce dostávají příkaz odevzdat všechny střelné zbraně, které doma mají. Starci nechápavě vrtí hlavou, mladí muži zde nejsou, někam odešli, nikdo neví, kam a kdy se vrátí. A zbraň také nikdo nevlastní. Neskrývají roky nashromážděnou nenávist, když před české četníky bušící jim na dveře kladou staré bajonety, zrezivělé nože a staré šavle.

Později nebyl nikdo schopen popsat, jak k tomu hroznému činu došlo, ale najednou třeskly dvě rány. Na zemi leží mrtvý četnický strážmistr Jan Heřmánek a jedno z aut odváží do chomutovské nemocnice těžce raněného vojína Antonína Laburdu. Po starém Němci, pravděpodobně henleinovci, jak by se země slehla. Nejspíš se schoval v domě, nebo utekl zahradami do polí a odtud za hranice. Jeho čin nebyl nikdy potrestán. Štábní strážmistr Jan Heřmánek je pohřben v rodných Uněticích. A v Hoře svatého Šebestiána se našla jedna puška, která spíše měla patřit do muzea. Ty ostatní, které si zdejší muži přinášeli tajně v noci ze sousedního Německa. zůstaly dobře schované, stejně jako zdejší mladí muži. Čekají na svou příležitost!

Dnešní Srbská leží v okrese Liberec přímo na hranicích s Polskem a je jednou z částí obce Horní Řasnice. Z původního Wünschendorfu, kde konce 30. let bylo na 136 domů a žilo přes 600 lidí, tu k roku 2001 zbylo jen asi devět posledních domů se zhruba dvacítkou obyvatel. Zmizela i celnice, která se v září 1938 stala dějištěm tragédie, která si vyžádala životy tři československých příslušníků finanční stráže. . Na vzrušenou dobu roku 1938 dnes upomíná jen malý pomník s informační tabulí. V posledních letech se však obec vzmáhá, staví se nové domy a dokonce se sem stěhují noví obyvatelé.

Henleinovské povstání 13. září zde proběhlo poměrně klidně, bez větších událostí. Ovšem po vzniku freikorpsu 17. září se aktivita místních i okolních nacistů začala zvyšovat. Díky zprávám zdejších antifašistů věděli příslušníci finanční stráže, tvořící družstvo Stráže obrany státu, o podezřelých stycích správce velkostatku i o shromáždění henleinovců v místních lesích, na které přicházeli i nacisté z Německa. K zakročení však neměli zatím ani oprávnění, ani sílu, bylo jich zde jen dvanáct a na vše nemohli stačit. Navíc tu někteří měli své rodiny a obavy a starost o ně jim přidělávala na čele další vrásky.

Dne 22. září byla vyhlášena ostraha hranic a o den později ve večerních hodinách přinesl rozhlas zprávu o mobilizaci československé branné moci. Wünschendorfští financi byli tehdy rozděleni na dvě skupiny. Pět jich hlídalo budovou celnice, ostatní byli v terénu, konkrétně předchozí den zaujali stanoviště u místního hřbitova. Právě zde se zprávu o mobilizaci dozvěděli od motospojky z Jindřichovic pod Smrkem, která k nim přijela na kontrolu. Ta navíc přinesla rozkaz přemístění ke statku Lindenhof. Finančníci se tedy sbalili, vzali pušky, deky, stany, batohy a kolem 23. hodiny zaujali nové, tedy spíše staronové bojové postavení. Dozorci Josef Stehlík a František Svoboda zaujali postavení v okopu s lehkým kulometem, ostatní uléhali ke krátkému spánku v nedaleké stodole. Během několika minut je však probudila prudká palba z pušek, ozývaly se i kulometné dávky. Všichni byli okamžitě na nohou. Velitel družstva rescipient Ferdinad Kolář vydal okamžitě rozkaz dozorci Josefu Markovi, aby spolu s vojínem Kořínkem, který k družstvu dorazil jako posila teprve před několika hodinami, vyrazil prozkoumat situaci. Směrem, odkud palba zněla, totiž ležela jejich celnice. Přískoky a plížením se oba vydali k budově úřadu. Po několika minutách , během nichž stále zněla střelba, se dostali k hostinci a podél něho se krytí pomalu dostali k celnici. Palba mezitím ustala. "Stůj, heslo!" zaznělo Josefu Markovi pojednou v ústrety. Poznal hlas svého kolegy Novotného. Odpověděl smluveným heslem a rychle spolu s Kořínkem vběhli dovnitř. Obraz, který tam spatřili, jím již nikdy z paměti nevymizí...

Co se vlastně na stanici odehrálo? V přízemí budovy pobýval přednosta celního úřadu vrchní respicient Václav Čep spolu s dozorcem Bohumilem Hoškem. Rádio tu neměli a telefon se zatím neozýval, a tak zpráva o mobilizaci sem zatím nedorazila. Další dva dozorci , Josef Uher a Bohumil Novotný, si někdy po 22. hodině odešli odpočinout do prvního patra. To jim zachránilo život.

Někdy krátce poté, co oba dozorci odešli si odpočinout, přišli na celnici dva neznámí mladíci, hovořící německy, aby se nechali odbavit. Vrchní rescipient Václav Čep se sklonil nad jedním z pasů, ovšem v tu chvíli jeden z mladíků vytáhl pistoli a přiložil ji k financově hlavě a vystřelil. Čep byl okamžitě mrtev a jeho tělo se sesunulo na nedobytnou pokladnu, kde zůstalo ležet. Do místnosti ihned vběhli Vojta s Hoškem, avšak oba mladíci zahájili palbu i na ně. Josef Vojta padl zasažen do hrudi k zemi mezi dveřmi. Bohumil Hošek dostal střelu do hlavy a rovněž se sesunul k zemi (je však možné, že byli zasaženi střelbou z budovy německé celnice). Pachatelé urychleně opustili budovou a přeběhli hranice Německa, kam to bylo jen pár metrů. Tam je přivítal vítězný řev a z budovy německé celnice, jejíž okna byla z větší části zazděna a upravena jako střílny, se do budovy československého úřadu snesla střelba z pušek a kulometů.

Palba probrala oba odpočívající finance v prvním patře, Novotného a Uhra. Vzápětí seběhli dolů, kde uviděli apokalyptickou scénu. Dozorce Hošek chroptěl v tratolišti krve z rány na hlavě, tak se jej kamarád Josef Uher pokusil obvázat a zastavit krvácení kapesním obvazem a rukávem z košile. Následně se oba financové chopili zbraní, proplížili se skrze záři reflektoru, která na ně dopadala z německé strany, o oknům a zahájili střelbu. Rozpoutala se přestřelka, ovšem nikdo z henleinovců ani jejich pomocníků již hranici nepřekročil. Palba tak záhy ustala a nad wünschendorfskou celnicí se rozhostil klid. Doslova mrtvolný klid.Telefonní spojení zůstalo neporušeno., a tak se zbývající dva obránci dovolali na velitelství roty Stráže obrany státu do Frýdlantu, kde jim slíbili vojenskou pomoc. Ta dorazila ale až po páté hodině ranní. Četnická stanice v Řasnici poslala lékaře dr. Hoffmanna, který ve svém osobním automobilu během chvíle odvezl zraněného dozorce Hoška do frýdlantské nemocnice. Tam však osmadvacetiletý strážce československých hranic kolem desáté hodiny 24. září svým zraněním podlehl.

Habartov je hornické městečko nacházející se přibližně deset kilometrů od Sokolova.. Dnes má však z části jinou, zcela novou podobu, než tomu bylo v roce 1938. Po roce 1945 bylo totiž v důsledku povrchové těžby uhlí prakticky zbouráno a nedaleko vznikl nový Habartov tvořený z velké části panelovými domy. Zmizely i všechny budovy, jež se v roce 1938 staly svědkem jednoho z nejznámějších a nejtragičtějších případů, které se tehdy v československém pohraničí odehrály. Koncem 30. let tu žilo na 3200 obyvatel, z toho něco málo přes 200 Čechů (většinou horníků), kteří tu měli i vlastní školu. Četnická stanice byla umístěna v přízemí budovy jedné ze zdejších německých škol. Velitelem byl praporčík Jan Koukol, jenž bydlel zde se svou ženou Růženou a dvěma dětmi, osmiletou Jaruškou a dvouletým Honzíkem. . Koukol velel dalším třem četníkům, a sice strážmistru Matěji Přibíkovi, strážmistru Antonínu Křepelovi a strážmistru Janu Pardusovi, jenž tu měl též manželku Růženu (sloužila na zdejší poště) a roční dcerku Věru.

V noci 12. září sice místní henleinovci poslouchali Hitlerův projev z Norimberku a pak celou noc pochodovali s pochodněmi a za skandování protistátních hesel, k žádnému incidentu tuto noc však nedošlo. Nastalo 13. září. Brzy ráno spojila Růžena Pardusová na poště hovor mezi místním pivovarem a Doupovem, ve kterém se místní henleinovci dožadovali posily 300 mužů. Okamžitě spojení vypnula, nicméně pochopila, že tohle není jen tak, že se něco chystá. Pardusová proto posílá listonoše Desorta na četnickou stanici, aby vše ohlásil. Listonoš se však daleko nedostal, je henleinovským davem vrácen zpět.

Zatím se na náměstíčku před stanicí dav lidí neustále zvětšuje, začínají se ozvývat protistátní hesla. Na stanici navíc vbíhá zadýchaný německý antifašista Richard Kowarzík a sděluje, že na obecním úřadě vlaje prapor s hákovým křížem, byl zatčen obecní strážník a obsazena je i česká škola ve čtvrti Rad (Kluč). Velitel Koukol se strážmistrem Pardusem odcházejí na obecní úřad zjistit, co se děje a proč Schugg neplní sliby o zachování pořádku. Cestu si musí však čím dál více agresivnějším davem doslova proklestit, u budovy obecního úřadu se musí dokonce postavit zády ke zdi, aby se chránili. V rukou okolo stojících jsou vidět gumové tyče, krumpáče, násady od lopat. Situace se zhoršuje, Schugg rozhazuje provokativně ruce a říká, že v nastalé situaci už nemůže nic dělat. Oba četníci volí jediné řešení a horko těžko si klestí cestu zpět na stanici, kam se v pořádku o několik minut později dostanou. Volají na okresní velitelství v Sokolově (Falknově), co mají dělat. Odpověď je spíše zmatená a ne zrovna uklidňující - dotlačit vedení SdP k zachování pořádku a hlavně nezasahovat zbraní! Další telefonát už neproběhne, protože nacisté přerušili spojení. Je po deváté hodině ranní.

Zhruba v té době oblehli henleinovci poštu. Rozrazili dveře, které někdo z úředníků raději odemkl, c vtrhli dovnitř. V jejich čele stál důlní úředník Otto Plass a v rukou držel pistole. Všichni čtyři poštovní zaměstnanci si se strachem stoupají ke zdi. . Henleimovci se zmocňují služebních zbraní a rabují místnost. V tom zazvoní telefon. Plass nechává úřednici Pardusovou, aby se chopil sluchátka. Ta využije situaci a nenápadně spojuje poštu s četnickou stanicí. Na stanici zvedá sluchátko strážmistr Příbek, který s kolegou Křepelou střeží stanici. Pardus s Koukolem jsou ještě venku. Na jeho česky položenou otázku, co se děje dostává jednoznačnou německou odpověď: "Heil Hitler. Tady se bude mluvit německy, pošta je obsazena."

Do sluchátka zřejmě mluvil rozčílený Plass, který, když uslyšel český hovor, nechal paní Pardusovou vyvést před budovu. Pardusová je postavena k plotu a henleinovci se chystají že ji zastřelí. Naštěstí kolem prochází další skupina nacistů a ta ví, že ji ještě můžou potřebovat. Exekuce se tak odkládá, paní Pardusová je postrky hnána ke svému bytu na četnické stanici.

Je kolem půl desáté, celé městečko na nohou. Doly zastavily práci a do Habartova přicházejí desítky horníků a dalších lidí z okolních obcí. Za Koukolem a Pardusem, kteří se jen tak tak prodrali zpět na stanici, vchází dovnitř i delegace henleinovců. Po chvíli doráží další skupina v čele s Ottou Plassem, jenž před sebou žene paní Pardusovou.Ty využívá situace a prchá do svého bytu, kde se s malou Věrkou a babičkou ihned zamyká.

Plass požaduje okamžitě vydání stanice i zbraní a varuje, že německá armáda je už u Chebu. Za chvíli je přízemí plné lidí, další stojí na schodech vedoucích do I. patra. Pardus se strážmistrem Křepelou musejí pod náporem couvat až do zadní staniční místnosti, velitel Koukol se strážmistrem Příbkem čelí nátlaku ve vedlejší kanceláři. Všichni mají pušky v ruko doufají však, že je nepoužijí. Praporčík Koukol Plassovo ultimatum a odmítá a dožaduje se spojení se Sokolovem (Falknovem), je však odmítnut. Venku se mezitím řadí četa ordnerů v počtu asi 60 mužů, z Albertova hostince, jakéhosi štábu celé akce, přicházejí další. V jejich rukou se objevují zbraně, pušky, pistole. Plass dobře ví, že má přesilu, a je čím dál drzejší. Když vidí, že jednání nikam nevede, vrhne se ke stojanu, kde visí puška. Strážmistr Pardus mu v tom chce zabránit a vrhne se pro změnu na něho. Začíná rvačka.

Strážmistr Příbek reaguje okamžitě a vrhá se na Mädlera. Je tu však sám a nastane přetahovaná o pušku, kterou strážmistr po chvíli vyhrává. Do toho zazní další výstřely, z vedlejší místnosti začal totiž otevřenými dveřmi střílet strážmistr Křepala. Jedna z ran zasáhla do hrudi Rudolfa Hampla, jenž padl na zem a začal krvácet, po chvíli však uprchl ven , stejně jako většina henleinovců. Jen Plass utéci nestačil a byl zasažen kulkou strážmistra Příbka, který během chvíle zasáhl i hostinského Mädlera. Oba jsou do několika minut po smrti.

To již venku znějí další rány a na zeď stanice začíná dopadat déšť kulek. Je slyšet řinčení skala a křik, henleinovci mezitím vyklízejí náměstíčko a stahují se do okolních domů, četníci uvnitř stanice se opevňují. Ve velitelské místnosti vysazují dveře a přikrývají jimi okno, aby na ně nebylo vidět ze sousedního domu řezníka Kühnla. Několikrát se pokouší telefonovat do Sokolova, sluchátko je však němé.

Tři zabarikádovaní četníci na stanici mezi tím zahájili nerovný boj. Strážmistr Příbek má prostřelenou ruku, roztržený ukazováček a vykloubené palce. Pardus s Křepelou, ač zraněni střepinami rozstříleného skal, však pálí z oken stanice na cokoliv, co se kde pohne. A úspěšně. Josef Ehm a Franz Galli jsou zasaženi a později umírají v sokolovské nemocnici. Otto Werner a Josef Fritsch utrpěli těžká zranění. Henleinovci následně svolávali posily, protože četnická stanice stále odolávala. Už přes dvě hodiny.

Zoufalí nacisté proto přitáhli k zadní části budovy stanice hasičskou stříkačku a snažili se četníky vyplavit. Rozstřílenými okny se dovnitř začala hrnout voda, ne však dlouho, palba četníků henleinovce od stříkačky po chvíli odehnala. Vyplavení se tak nepovedlo a čím dál tím víc hrozila možnost, že četníkům někdo odněkud přijde na pomoc. Zbývá jediná možnost. Paní Pardusová! Vyženou ji před stanici s hrozbou, jestli se četníci nevzdají, zastřelí ji. Na krk ji hodili oprátku, konec provazu přivázali k okapové rouře a skryti za rohem Kühnlova domu vystrčili ženu před okna stanice.

Palba ustala. Bylo slyšet jen hlas vyzývající četníky, hlavně strážmistra Parduse, ať se vzdají. Jinak ... Uvnitř stanice se rozhostilo ticho. První vyšel strážmistr Příbek. Ihned ho zmlátili a odvedli do budovy školy, kde byl zamčen. O něho tak velký zájem nacisté neměli. . Uvnitř stanice zůstává sám Pardus s Křepelou. Strážmistr Pardus ví, že musí také ven. Zkusí rychle vyběhnout, vzít manželku a vtáhnout ji na stanici. Rychle k ženě běží, ale nedoběhne. Dav ho sráží k zemi, vyrve mu z ruky pušku, někdo mu vytrhne šavli. Do hlavy mu buší údery, na těle cítí kopance a v rameni prudkou ránu. Omdlí, což mu možná zachrání život, neboť dav si myslí, že je mrtvý. Po chvíli se probere a snaží se dostat do stanice. Vtom se ozve řev, všimli si ho. Dav ho dostihl a opět ho začal týrat. Vnímá rány na celém těle, před očima se mu mihne krumpáč a ucítí prudkou ránu na hlavě. Opět ztrácí vědomí. V domnění, že jem mrtvý, ho rozvášněný dav nechá. Po několika minutách jej však probere silná palba. Spíš instinktivně se z posledních sil rozběhne do stanice a klesá na lůžko, vedle něho stále leží na zemi mrtvý velitel.

Poslední minuty života strážmistra Křepely zůstanou už navždy zahaleny rouškou tajemství. Zřejmě, když viděl, jak dav sráží Parduse a hrne se do stanice, vyběhl zadem ven a snažil se utéct pryč, zachránit si život. Nedoběhl však daleko, dostihlo jej několik střel z henleinovských zbraní. Klesl k zemi, kde jej fanatický dav dostihl a dobil krumpáči a klacky. Tělo nebohého strážmistra s roztříštěnou hlavou bylo vhozeno do opuštěného dolu, kde bylo nalezeno až ve večerních hodinách. Kdo stál za tímto strašným činem, se nikdy nepodařilo prokázat.

V Sokolově dlouho nevěděli, co se v Habartově stalo, telefon se totiž odmlčel. Okresní četnický velitel poručík Václav Beneš ovšem tušil, že nic dobrého se tam neděje. Před polednem doráží do Sokolova četa policistů z Karlových Varů pod velením policejního praporčíka Herejka, vítaná posila. Zanedlouho dává poručík Beneš rozkaz: do Habartova pojede jeden autokar s patnácti četníky, policisté vyrazí za nimi jako záloha. Po jedné hodině odpolední pak četnický autokar vyjíždí směr Svatava a Habartov, kam doráží zhruba po půl hodině. Přes cestu je nataženo ocelové lano, které však autokar hravě srazí a míří dál do centra obce. Brzy projíždějí kolem kostela a pivovaru a zahýbají k četnické stanici. Na náměstíčku je vidět dav lidí. Sotva uslyší motor autokaru, okamžitě prchají. Řidič Milfait zastavuje pár metrů před vchodem do stanice, poručík Beneš dává povel vystoupit. V tom se rozpoutá peklo. Habartovem zaburácí salva výstřelů z okolních domů a na četnický autokar se snese déšť střel. Jedna zasahuje desátníka Stanislava Roubala, jenž se ani nestačil zvednout, a utrhne mu část hlavy. Další kulka zasahuje taktéž do hlavy Vavřince Hyku, naštěstí mu jen lehce škrábne čelo.

Jedenáct četníků se mezitím dostává do vilky naproti stanici, odkud zahájí obrannou palbu. Postupně jim docházelo střelivo, kolem druhé hodiny ale naštěstí dorazila posila v podobě karlovarských policistů. Pod palbou vbíhají policisté k četníkům do domu odhodláni čelit henleinovské přesile. Po chvíli střelby ustává a před domem se objevuje s bílým kapesníkem farář Hollnsteiner. Žádá o zastavení palby a ušetření lidských životů. Poručík Beneš souhlasí, ale současně mu nařizuje, aby přivedl představené obce v čele se starostou. Toho informuje, že všichni budou zastřeleni, pokud zazní ještě jediná rána. Starosta přikyvuje a četníci vycházejí ven na náměstíčko. Už nepadne ani jeden výstřel, boj je u konce. Kdo z henleinovců mohl, rychle utekl, většinou do Německa.

S nasazenými bodáky začnou četníci spolu s policisty zajišťovat obec. V první řadě se vydají na četnickou stanici, kde se jim naskytl pohled připomínající skutečnou válku. Vnitřek stanice byl těžce poničen, všude díry od kulek, dokonce i na mřížích, jež chránily staniční okna. Na zemi ležel v tratolišti krve praporčík Koukol a na posteli kousek od něho v bezvědomí strážmistr Pardus. Na chodbě narazili četníci na mrtvého Plasse ležícího na zádech, oči ze široka otevřené hleděly do stropu. Vedle něho krumpáč a opět kaluže krve. Pod okny do dvora ležela natažená hadice a kousek za ní stála stříkačka. Další část četníků mezitím obchází obec a vyhlašuje zákaz vycházení. Nacházejí zraněnou paní Pardusovou a poskytnou jí první rychlé ošetření. Farář Hollsteiner mezitím za ozbrojeného doprovodu odváží svým autem zraněného strážmistra Příbka a manžele Pardusovy do sokolovské nemocnice. Strážmistr Pardus má prolomenou lebeční kost, zlomený prst na ruce, vyražených několik zubů, střelnou ránu v rameni, bodnou ránu pod pravým okem a mnoho dalších zranění.Do ušního boltce mu někdo nožíkem vyřízl hákový kříž. Jeho žena utrpěla otřes mozku, zhmožděninu pravé ruky, sečnou ránu na čele a další zranění na hlavě, strážmistr Příbek dojel do sokolovské nemocnice s prostřelenou rukou, proraženou lebkou a mnohačetnými pohmožděninami.

Už se stmívá, když do obce doráží další část pohotovostního oddílu pod velením štábního kapitána Jahelky. S nimi přijíždí i obrněný automobil a zaujímá místo kousek od kostela. Všude jsou rozestaveny hlídky a další neustále pročesávají obec i její okolí. Jedna z hlídek posléze v mlze a padající tmě posléze objevuje v jednom opuštěném dole zubožené tělo strážmistra Křepely.

Krátce po půlnoci přijíždí do obce několik osobních automobilů. Vyšetřovací komise, fotografové a několik dalších lidí. Jeden z nich hovoří anglicky, je to anglický novinář Sidney Morell, který zážitky z oné noci později vtělí do své knihy, jež se stane nejen obžalobou německého nacismu, ale také britské politiky "appeasementu".Během 15. a 16. září je postupně pozatýkáno sedm z těch účastníků pokusu o přepadení stanice, kterým se nepodařilo uprchnout do Německa. Všichni byli eskortování ke krajskému soudu do Chebu. Ten však jednání s žádným ze zatčených nezahájil., sled událostí byl na to příliš rychlý a po mnichovských událostech byli všichni, stejně jako v jiných podobných případech, propuštěni na svobodu. Trest přišel až s retribučními soudy po roce 1945, který vynesl v případu Habartov deset trestů smrti, z nichž bylo šest vykonáno.

Ještě dopoledne následujícího dne se zdálo, že místní henleinovci nic nového nechystají. Byl to však omyl. Jeden z antifašistů informoval velitele četnické stanice praporčíka Emiliána Hrádka, že v sousedním německém Sachsenbergu se srocují velůké davy, které mají namířeno na Bublavu. Hrádek o tom okamžitě uvědomil nadřízené orgány v Kraslicích. Od okresního velitele poručíka Perglera se však dozvěděl, že situace je vážná i jinde, v mnoha okolních městech už vidí prapory s hákovým křížem.- Poskytnout pomoc mu tedy žádnou nemůže.

Okolo poledne zamířila hlídka členů finanční stráže Josefa Novotného a Stanislava Štory z obchůzky na oběd do místního hotelu "Schützenhaus". Poté co se naobědvali, byli při vycházení z restaurace napadeni několika henleinovci. V mžiku oba přišli o své zbraně, stihli však uskočit zpět do hotelu, kde se zabarikádovali. A měli štěstí, protože hotel ležel jen pás metrů od četnické stanice, odkud četníci vše viděli. Okamžitě proto vyběhli a oba finance osvobodili. Navíc se jim podařilo získat zpět i služební pušky, ovšem bylo jasné, že klid v obci skončil.

To se již přímo na hranicích , jen pár metrů od budovy celního úřadu, srocoval na německé straně dav čítající desítky jedinců. Z okna celní kanceláře Jaroslava Urbana v přízemí sledovalo spolu s ním neobvyklý ruch sedm financů, kteří na celnici zůstali, neboť ostatní odešli jako posila na četnickou stanici v centru obce. Inspektor Urban okamžitě zvedá telefon a oznamuje srocování na četnickou stanici.

U hraniční závory se zatím utvořil poměrně velký dav především mužů, mezi nimiž zahlédl Urban i místní ordnery a činovníky SdP. Proto raději rychle zamířil zpět k celnici a zamkl dveře. Sám zůstal venku, protože viděl, že místní henleinovec Josef Schmäche spolu s několika dalšími a po chvíli žádal vyvěšení nacistické vlajky na budově celnice. Inspektor, když viděl zvětšující se dav, usoudil, že nezbývá než Schmächemu vyhovět. . Po několik minutách tak nad československou celnicí zavlála nacistická vlajka, což dav henleinovců přivítal s neskonalou radostí. Brzy se však pohledu na vlající zástavu nacisté nabažili a začali se dobývat do úřadu, který financové mezitím uzamkli. Telefon je navíc hluchý - nacisté přestřihli dráty a celnice byla tak dokonale odříznuta. Co teď? Přesila byla příliš veliká, navíc použití zbraně v těsné blízkosti hranic bylo prakticky zakázáno. Zakrátko dav vtrhl do budovy a všechny uvnitř zcela obklopil. Inspektoru Urbanovi nezbylo nic jiného, než aby odevzdal svou služební zbraň , stejně tak učinil vrchní respicient Baudyš a po něm i ostatní přítomní financové. Henleinovci vtrhávají do bytů, ničí zařízení, strhávají ze stěn obrazy prezidenta Beneše, někteří se prohrabávají v osobních věcech financů a jejich rodin a sprostě kradou. Těhotnou paní Pěchotovou ohrožuje s nožem v ruce řezník (zřejmě majitel protějšího hostince Weidlich) se slovy , že ji toho "českého parchanta vyřízne z těla." Jen křik a prosby jedné z místních žen jej od toho zřejmě odradily.

Je zhruba půl jedné. Praporčík Hrádek dostává z celnice hlášení o průvodu směřujícím do centra obce, tedy k jeho stanici. A brzy je už vidí, v čele kráčí starosta Martinetz s velkou nacistickou vlajkou. . Dochází k vyjednávání, starosta požaduje společné hlídky z ordnerů a četníků. Je odmítnut, jako ještě několikrát. Své požadavky však drze stupňuje, žádá předání stanice a odevzdání zbraní. Hrádek je čím dál nervóznější, nechává před stanicí rozestavit hlídky. Navíc neví, co se stalo na celnici , spojení přestalo fungovat. Financové, kteří byli na četnické stanici, mají strach o své rodiny a kamarády, které zanechali v budově celnice. Situace se vyhrocuj když v tom se ozvou motory. Všichni na četnické stanici si oddychnou, přijely dva autokary s posilami. Vede je velitel kraslické četnické stanice a zároveň zástupce okresního velitele vrchní strážmistr Václav Fröhlich, který má k ruce čtrnáct četníků z kadaňského pohotovostního oddílu v čele s praporčíkem Bohuslavem Tachecím a několik vojáků, vesměs Slováků.

Příjezd posil mění situaci. Nabízí se možnost zachránit finance a jejich rodiny v celnici. Velitel Fröhlich však otálí. Co se stalo v následujících minutách, bývá interpretováno různě. Jedna verze praví, že autokar vyslaný Fröhlichem měl dojet do Kraslic s klíči od skladu zbraní a trochu nečekaně změnil směr k celnici. Druhá, že byl vyslaný pro rodiny celníků na stanici rovnou. Autokar každopádně vyjel k budově bublavské celnice a v něm řidič strážmistr Bohuslav Kazda, strážmistr Josef Falber a zdejší financ Josef Nový.

Po několika minutách už všichni vidí hraniční závoru, která je obklopena davem desítek lidí, v rukou některých jsou vidět zbraně. Kazda zastavuje autokar. Dozorce Nová vystupuje, pušku svírá v ruce a žádám propuštění financů a jejich rodin a odevzdání zbraní. Henleinovci mu něco říkají. Nový začíná couvat, když v tom zaburácejí výstřely. Na autokar pálí henleinovci skrytí za betonovými sloupy závěry, zleva i zprava. Strážmistr Falber nemá žádnou šanci. Jedna z kulek, které pronikají dveřmi autokaru, za kterými sedí, jej trefí do břicha. Snaží se vyskočit ven, což se mu podaří. Vzápětí však klesne k zemi a během několika okamžiků vedle autokaru vykrvácí. Strážmistr Kazda se snaží vyrvat z pouzdra pistoli a otevřít dveře, ale dostává zásah do hlavy u pravého ucha , je tak těžce raněn. Sune se k zemi a ztrácí vědomí. Dozorce Nový uskakuje zpět do autokaru a odpovídá střelbou ze své pušky. Brzy je však raněn do ruky a stehna a navíc mu dojdou náboje, a tak se rozhodne doběhnout ke dveřím celnice. Sotva však udělá pár kroků je stržen k zemi a nelítostně mlácen a kopán. Z protějšího hostince vybíhá řezník a hostinský Weidlich s nožem v ruce a hrozí, že jej podřízne. Naštěstí mu bylo v tom zabráněno, zřejmě německými celníky, kteří se boje neúčastnili a spíše se snažili henleinovský dav mírnit. Přesto je nový surově ztlučen. Později využil situace a prchl na četnickou stanici.

Raněný Gazda se za několik minut probírá z vědomí a snaží se prchnout zpět k četnické stanici. Je však zpozorován a hned na to zaslechne za sebou výstřely. Naštěstí jej žádná ze střel nezasáhne a Kazda dobíhá k druhému autokaru , který mu jel právě v ústrety. Střelba totiž dolehla až k četnické stanici a vyburcovala k akci praporčíka Hrádka. On a šest dobrovolníků, dva četníci a čtyři členové finanční stráže, se rozhodli vyjet se druhým autokarem celnici na pomoc. Nějakých sto metrů před celnicí jsou však zastaveni prudkou palbou přicházející jak od celnice, tak od okolních domů. Četníci a financi musejí vyskákat a střelbu opětovat. Strážmistr Alois Šmejkal dostává zásah do pravého bérce, střela naštěstí projde svalstvem a neporaní kost, zranění není tak vážné. Hrádek však poznává, že proti velké přesile nemá šanci, dává proto povel naložit zraněné Kazdu a Šmejkala a ustoupit zpět na stanici.

Po návratu na stanici volá praporčík Hrádek Kraslice.. Jak má dál postupovat? Okresní velitel poručík Pergler je mu schopen dát jen dva rozkazy, nestřílet na německé území a nevydat četnickou stanici. To není moc v situaci, kdy se dav vydal od celnice k četnické stanici. Zanedlouho se na stanici opět dostavila delegace v čele se starostou Martintzem. Výsledkem jednání byl dočasný ústupek vzbouřenců, kteří souhlasili s odvozem financů internovaných na celnici spolu se všemi ženami a dětmi, které na stanici pobývaly Tak se i stalo a brzy nasedli členové finanční stráže i s rodinami do připraveného autokaru, který řídil jeden z henleinovců, a vydali se na ani ne kilometr dlouhou cestu ke stanici, kde zanedlouho také všichni v pořádku vystoupili. Inspektor Urban spolu se zraněným dozorcem Novým a ženami a dětmi pokračovali dále do Kraslic, stejně jako zranění Šmejkal a Kazda, které na požádání praporčíka Hrádka odvezl do Kraslic místní učitel Zimmer. Ostatní financi však posílili posádku stanice a pokud měli čím, rychle se ozbrojili a očekávali další boj.

Na stanici tak bylo pětačtyřicet mužů, kteří čekali, co se bude dál dít. Spojení s Kraslicemi již nefungovalo, henleinovci i zde přetrhali vedení. Navíc bylo vidět, jak kolem stanice staví nejrůznější barikády, včetně hromad dřeva a otepí slámy. Bylo jasné, že se chtějí stanice a jeho osazenstva zmocnit stůj co stůj, včetně možnosti ozbrojeného přepadu a podpálení. Situace byla napjatá, schylovalo se ke krveprolití. Hrádek s Fröhlichem pálili tajné spisy, aby nepadly henleinovcům do rukou, ostatní se snažili zabarikádovat dveře a okna. Uvažovalo se i o možnosti podniknout ze stanice výpad za použití zbraní a granátů, při pohledu na mohutnou přesilu venku byl však tento nápad brzy zamítnut.

Došlo na další vyjednávání se starostou Martintzem. Ten požadoval složení zbraní a zaručoval všem volný odchod.Hrádek s Fröhlichem navrhovali, že všichni, vojáci, četníci i financové odevzdají závěry pušek a ponechají si "dřeva". Martinetz souhlasil, brzy však do budovy za vyjednávači vtrhli další ozbrojení vzbouřenci a ti již nekompromisně namířili zbraně. Zbývaly dvě možnosti, vzdát se, nebo zahájit palbu, která by znamenala masakr. Pistole místního henleinovce Emila Leichta přiložená k hlavě praporčíka Hrádka mluvila jasnou řečí. Vrchní strážmistr Fröhlich po chvíli pokrčil rameny a odevzdal svou pistoli. Po něm to učinili i ostatní. Vítězoslavný řev nacistů se roznesl obcí, kterou teď zcela ovládli.

Všichni zajatci byli odvedeni do Hartlova hostince (Zur Wachstube), jenž stál naproti četnické stanici, odkud mohli vidět, jak je stanice včetně jejich osobních věcí dokonale vyrabována a vykradena. Po dvou hodinách pak byli odvedeni do budovy celního úřadu, který někteří z nich sotva před pár hodinami šťastně opustili. V noci je navštívil poslanec SdP Georg Böhm, jenž chodil mezinámi s pistolí v ruce a nařídil, že pokud se je někdo pokusí osvobodit, mají henleinovci mezi ně naházet granáty a utéct do Německa. Následovaly nadávky a významné klepání pistolí po hlavách zajatců.

Drama září 1938 na Bublavě však ještě neskončilo. Jen asi 3 km vzdušnou čarou leží Stříbrná, tehdejší Silberbach. I zde se pokusili henleinovci převzít onoho 13. září moc a obsadit četnickou stanici. Rázný velitel četnické stanice vrchní strážmistr František Novák však všechny jejich návrhy jednoznačně odmítl a pohrozil, že pokud se někdo o něco pokusí, četníci a financové, kteří zde byli jako posila družstva Stráže obrany státu, zakročí se vší tvrdostí. Tím vlastně jakékoliv rozbroje na Stříbrné skončily. Kolem osmé večerní však přišel však přišel telefonát od okresního hejtmana Grösmanna, jenž Novákovi tlumočil rozkaz okresního četnického velitele poručíka Perglera vyslat na Bublavu hlídku a pokusit se vysvobodit zajaté kolegy. Novákovi se rozkaz příliš nezamlouval, od místních i bublavských antifašistů věděl, kolik je na Bublavě soustředěno henleinovců, tudíž splnit úkol bude spíše připomínat sebevražednou misi. Poručík Pergler však trval na svém.

Zanedlouho, již za tmy, se tak družstvo SOS ve složení dva četníci, deset financů a dva čeští hajní vydalo směrem k Bublavě. Někdy před desátou zahlédli světlo bublavských domů, včetně mohutně osvětlené četnické stanice, blízko níž se po chvíli ocitli. Doufali, že právě zde své zajaté kolegy najdou, ti však už byli odvlečeni na celnici. Co se stalo pak, není zcela jasné. Velitel družstva Novák zřejmě došel pod okna stanice a údajně zakřičel "Hände hoch", načež se rozpoutalo peklo. Okamžitě mu odpověděla palba nejen ze stanice, ale i z okolních domů. Ze staničního okna navíc vyletělo několik ručních granátů a celý prostor ozářila světlice. Bylo zřejmé, že henleinovci počítali s tím, že se někdo pokusí bublavské družstvo osvobodit, a připravili léčku. Záblesky výstřelů a výbuchy ručních granátů ostře prořízli tmavou krušnohorskou noc. Financ Josef Říšský zmačkl spoušť lehkého kulometu, pálit začali i další členové družstva ze Stříbrné. Přesila je však velká. Dozorci Emilu Martinů vyráží výbuch granátu pušku z ruky, směrem k němu se potácí strážmistr Brčák. Drží se za břicho, chroptí a vzápětí padá k zemi.. K zemi se hroutí i velitel Novák, jeho padající tělo zřejmě zachránilo od většího zranění finance Hájka, který byl jen dva kroky za ním. Ostatní členové o sobě navzájem přestávají vědět. Odevšad se ozývá palba , nezbývá proto nic jiného, než zachránit si holý život a ustoupit.Družstvo SOD ze Stříbrné je tak dokonale rozbito. Martinů s Říšským mizí v noční tmě, cestou potkávají Františka Mouchu, jenž krvácí z rány na hlavě. Zanedlouho dostihnou hajného Jankovského a respicienta Cheníčka, taktéž poraněného v obličeji. Kolem půlnoci se zbytek družstva šťastně dostáván zpět do Stříbrné. Zranění hlásí i financi Hájek, Kovanda a Říšský.

Půlnoc se pomalu přehoupla, bylo 14. září brzy ráno., když obcí zaburácely motory. Z Kraslic dorazil, pohotovostní oddíl majora Váji v síle až 120 mužů, kolem páté navíc přijíždí i tři lehké tanky LT-35, dvě obrněná vozidla a další vojenské posily. Vše nasvědčovalo tomu, že Bublava bude vzata útokem. Ten byl však prozatím odložen na svítání. Podle hlášení německých antifašistů měli henleinovci stále přesilu, sice jen početní, ale přesto major Vája váhal. Útok na Bublavu by znamenal poměrně velké ztráty, navíc by jistě nějaká střela zaletěla na německou stranu, čehož se československé úřady značně obávaly.

Nakonec bylo rozhodnuto - útok na Bublavu bude zastaven! Ranní úsvit 14. září tak na Stříbrné ukázal desítky rozmístněných vojáků a četníků, přiopravených na rozkaz k útoku. Motory tanků a obrněných aut byly nahozeny, stačilo dát povel. Jenže ten nepřišel. Ještě během dne probíhaly diskuse o možnostech či nemožnostech Bublavu obsadit a zajaté četníky, vojáky a finance, pokud tam ještě jsou, osvobodit. Vpodvečer pronikla do olbce průzkumná hlídka, která zjistila, že tu už prakticky nikdo není. Obyvatelé prchali ve strachu před zásahem československých sil do Německa. Zajatci již v obci nebyli, jen před márnicí ležela těla tří zabitých četníků.

Tím pádem bylo sice jasné, že útokem by obec byla obsazena prakticky bez obtíží, nicméně k čemu by to bylo? Zajatci tam již evidentně dávno nebyli a co s prázdnou obcí přímo na hranicích, kterou by v případě války bylo velice těžko vzhledem k její poloze jakkoliv ubránit? Rozhodnutí bylo jasné. Automobil odvezl 15. září těla tří četníků do Kraslic k pitvě a posléze do Sokolova a Bublava zůstala až do mnichovské dohody v jakémsi pásmu nikoho. Henleinovci, vycvičení v Kliegenthalu již jako Sudetendeutsche Freikorps (vznikl oficiálně 17. září 1938), posílali čas od času do obce své hlídky, stejně tak činily i československé jednotky SOS, které zůstaly rozmístněné na kopcích nad Stříbrnou. Postupně se do obce vracela i část místního obyvatelstva, hlavně ženy, děti a staří lidé. A tento stav setrval až do osudné mnichovské dohody.

Založení osady Třemešná se dle starých listinných záznamů datuje přibližně kolem roku 1250 a od té doby se neustále rozrůstala. Přes národnostní nepoměr však vždy spolu žili společně v relativním poklidu Češi, Židé, Moravané a Slezané, Němci i Poláci, až do třicátých let dvacátého století. Tedy až do doby nástupu německého nacismu, vzniku SdP a její štvavé a nenávistné politiky. Důsledkem toho se bohužel staly i události, zaznamenané z úředních dokumentů.... Ze záznamů (výslech obžalovaného i výslechy svědků) lze dobře pochopit to, co se na podzim roku 1938 běžně dělo v pohraničních oblastech, a nejen v nich. Byla to velmi těžká doba.

Werner jednal se mnou a dal mi příkaz, že v 15 hodin tohoto dne bude provedena spolehlivými členy strany SdP z Třemešné odzbrojení a převzetí státních úřadů v Třemešné, a to četnické stanice, poštovního úřadu a železniční stanice. Werner mne vyzval, abych ihned vyhledal několik občanů a to tak, aby na každý úřad byli alespoň tři muži. Odešel jsem proto do obce, kde jsem vyhledal tehdy asi počet 8 mužů a pozval jsem je podle úmluvy s Wernerem do hostince Rudolfa Scholze v Třemošné.

Asi kolem poledne dostavila se tříčlenná delegace místních sudetských Němců, vedená Gerlichem na četnickou stanici a žádali prap. Švába, aby jim bez váhání předal četnickou stanici. Před stanicí se zatím zdržoval po vojensku organizovaný útvar asi 15-20 mladíků, částečně ozbrojených. Prap. Šváb jim stanici nevydal a nabádal je k rozumu a pořádku . Jeden z Němců mu řekl, že když to nepůjde tak, jak on žádá, tak to půjde jinak. Na to opustili stanici a odpochodovali do hostince Schwankeho u nádraží. Telefonické spojení v tu dobu již nefungovalo.

Odpoledne asi kolem 15 hod.dostavili se opět vpředu uvedení, avšak více posílení. Před stanicí se shromáždilo více civilistů, mužů i žen. Většina Němců byla již zjevně ozbrojena, loveckými puškami, pistolemi, automaty a také vojenskými puškami. Po veliteli stanice žádali opět , aby jim předal stanici. Prap. Šváb tak odepřel učinit a na jejich naléhání vyslal mě jako spojku k družstvu SOS, které bylo na kopci, poblíž nádraží v Třemešné. Mě doprovázeli dva Němci - civilisté, jeden byl ozbrojen loveckou puškou, kterou si ponechal přesto, že bylo Němcům nařízeno odevzdat zbraně do 16. září 1938, jak bylo výnosem okresního úřadu v Krnově nařízeno.

Po příchodu asi 50-80 m od stanice spatřil jsem jet na jízdním kole muže, který byl rudý v obličeji. Když přijel asi do vzdálenosti 10 kroků seskočil s kola, toto nechal ležet na vozovce a z náprsní kapsy kabátu vytrhl vojenskou pistoli, z které vystřelil asi 3 nebo 4 rány proti mně. Jedna střela poškodila moji služební přilbu, z čehož je jasné, že měl v úmyslu mě zneškodnit. Já ohrožen na své osobní bezpečnosti strhl jsem pušku z ramena s úmyslem útočníka zneškodnit. Vtom přiskočil někdo z ozbrojených Němců a nasadil mně hlaveň pušky přímo pod lopatku, takže jsem nebyl schopen jakéhokoliv odporu.

Muž, který střílel, uchopil mě za hlaveň pušky a kopnutím do břicha povalil na zem. Také jiní mně neznámí Němci přispěchali mu na pomoc a za štědrého rozdávání facek mě odzbrojovali, prohledávali kapsy a podobně. Za tohoto odzbrojování vytáhl mi Januschke z kapsy kalhot peněženku, ve které jsem měl asi 600-700. -Kč.a nějaké potvrzenky od zaplacených účtů a několik fotografií. Ještě nebyli s mým zajištěním hotovi, když se objevil na silnici resp. fin. stráže Josef Švorc, který jel na motocyklu. Vtom zanechal Januschke mé osoby a vytáhl opět pistoli a vypálil opět několik ran z pistole proti resp. fin. stráže Josefu Švorcovi. Tento byl nucen zabrzdit, čímž se stalo, že upadl na vozovku.

Po vstupu do kanceláře jsem viděl, že prap. Antonín Šváb je již odzbrojen a také stržm. Vidomus. Každý měl na krku jen smyčku od šňůry pistole. Všechny nás donutili k usednutí na jednu postel a jeden z Němců, hostinský Schwanke, seděl u stolu a měl namířenou pistoli stále proti nám.. Za tohoto střežení vypálil také jednu ránu, bylo to v okamžiku, když jsem se naklonil ke stržm. Vidomusovi, abych se ho optal na jméno jednoho Němce, který právě vstoupil do kanceláře. Byl to Němec, který střílel proti mé osobě a proti Švorcovi. Stržm. Vidomus mě řekl, že je to Januschke.

Prap. Šváb se stále domáhal telefonické rozmluvy s velitelem četnické stanice v Krnov. Brückner pak později na jeho naléhání telefonoval velitelství četnické stanice v Krnově, kde se mu ozval kapitán Karel Cásek, který mu nařizoval, jak bylo slyšet, aby nás okamžitě propustil s veškerou výzbrojí, jinak že vyšle do Třemešné ve Slezsku rotu tanků a nechá Třemešnou srovnat se zemí. Toho se spiklenci zalekli a počali se radit, co s námi mají udělat.

Někteří navrhovali zastřelit, další odvézt do Leobšic v Německu a obchodník Lorek radil odvézt nás autem na nádraží a odeslat do Krnova. Večer pak byli jsme vyjma prap. Švába odvezeni na nádraží v Třemešné, kde již čekal vlak, kde jsme se připojili k četníkům uz Jindřichova a odjeli do Krnova. Co se dělo s prap. Švábemnevím. Později za dob nesvobody jsem se sešel s prap. Švábem v Litovli,, který si na zacházení ze strany sudetských Němců stěžoval.

Když jsem vyslechl z Jindřichova žádost o zasláním posil a nebylo možno jim vyhovět a rozkaz zněl vydržet na místě, byl jsme přesvědčen, že se něco závažného děje. Upozornil jsem velitele skupiny SOS v Třemešné, který byl právě na poště, aby byli na nějaké překvapení přichystáni. Dohodl jsem s ním, že mu dopravím dvě vojenské puška, které na stanoviště SOS nad Třemešnou zanesl zaměstnanec pošty Karel Bačák.

Kolem14. hodiny z hlášení v německém jazyce z Osoblahy, jsem zjistil, že tamní poštovní úřad je již v rukou pučistů. Nedlouho potom vstoupili na úřad členové freikorpsu za vedení Rudolfa a Juliuse Januschkeho, Alberta Mündlera, mechanika Seidla s další osobou, museli jsme dát ruce vzhůru a Rudolf Januschke u nás provedl osobní prohlídku. U Karla Bačáka se při prohlídce našla zbraň, což se mu málem stalo osudným. Při zjištění, že je ozbrojen, mu opravdu šlo o život.

Na poštovní úřad přicházel člen oddílu SOS umístěného nad Třemešnou, čet. stržm. Sec, aby zjistil situaci, když členové freikorpsu viděli, že se přibližuje k poštovní budově, uschovali se za budovu a nechali člena SOS kolem nich projít. Zde ho, pak ze dvou stran přepadli, odzbrojili a přinesli na poštovní úřad 2 pistole, ruční granát a bodák. Odzbrojeného stržm. Sece odvedl Rudolf Januschke s dalším ordnerem na četnickou stanici. .

Mnozí kolegové byli odvlečeni na území Říše, tedy cizího a nepřátelského státu ještě před mnichovskou zradou. Z našeho obvodu Krnov to byli, vrchní strážmistři Karel Herber z Rudoltic, Brunno Kořenný z Osoblahy, srtrážmistři Josef Pecháček, Stanislav Handl, strážmistři František Fortelný, Jindřich Jindra z Rudoltic. Šstržm. Jan Kubička , stržm. František Hrdina, Josef Olšár, Josef Novák, Josef Švehlík, Rudolf Veselý z Osoblahy, štržm. Karel Grulich z Města Albrechtic a další.